MUDr. Jan Hnízdil končí praxi: Začněme budovat nový systém!

MUDr. Jan Hnízdil

MUDr. Jan Hnízdil

MUDr. Jan Hnízdilspecialista v oboru psychosomatiky, dnes oznámil ukončení své praxe v dobřichovickém Centru komplexní péče. “S kolegy intezivně pracujeme na realizaci projektu vzorového léčebně vzdělávacího zařízení komplexní psychosomatické medicíny: První Pražská Psychosomatická s.r.o. – Hnízdo zdraví,” sdělil svým čtenářům na webu a Facebooku. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla publikovat druhou část rozhovoru, který jsme s panem doktorem nedávno vedli, o týden dříve, než jsem původně zamýšlela. Z textu rozhovoru pravděpodobně vyčtete důvody, které MUDr. Hnízdila vedly k ukončení dosavadní praxe v Dobřichovicích…

Stává se vám, pane doktore, že pacient trpí depresí, přestože k ní nemá důvod?

U deprese nebo úzkosti se někdy stává, že pacient nemá žádný výrazný životní, vztahový, finanční nebo existenční problém. Je to ale člověk s citlivou a úzkostnou povahou. Stresují ho banality, intenzivně prožívá starosti běžného života, vše si moc bere. Při stanovení diagnózy proto nestačí pátrat jen po zevních stresorech, je potřeba se také zajímat o individuální citlivost pacienta. Důležitou roli přitom hraje intuice. Emoční  napětí je z pacientů doslova cítit. A dá se jím i nakazit. Americký psycholog Milton Friedmann v experimentu dokázal, že stačí, aby člověk pobýval několik minut v uzavřené místnosti, mlčky, ve společnosti dominantní, depresivní, negativistické, úzkostné nebo agresivní osoby a za chvíli to od ní „chytí“.

Proto je dnes tolik depresí?

Nárůst počtu depresivních pacientů vnímám jako reflexi zběsilého způsobu života. Lidé už  tempu nestačí a přesto jsou neustále nabádáni: „Vy nestačíte, selháváte, běžte k doktorovi, musíte se léčit.“ Podle nejnovějších údajů psychiatrické společnosti nejméně 650 tisíc lidí u nás bere soustavně antidepresiva. A to jsou jen ti podchycení. Mnoho lidí bere psychofarmaka nahodile, mimo jakoukoliv evidenci. Jak je to možné? Společenský systém je založený na individualismu, dravosti, expanzi. Musíme neustále růst. My už ale dál růst nemůžeme a nesmíme! Měli bychom se zastavit a zamyslet, jak chceme dál, jako jednotlivci i společnost, žít. Jednou se růst musí zastavit a pokud se nezastaví, tak už je to nekontrolovaný růst. Jako rakovina. Společenský systém expanduje jako rakovinné bujení. Pokud si to nepřiznáme, tak nás zahubí.

Byl jste letos volit?

Nebyl. Nešel jsem ani k volbě prezidenta. Politicko-stranický systém je mrtvý. Odmítám s ním ztrácet čas a energii. Vždy jsem k volbám chodil. Dneska mi to ale připadá jako  popohánět chcíplého koně. Když se podíváte na psychopaty, megalomany, lháře, podvodníky, kteří nás k volbám lákají, chtějí po nás, abychom se jim odevzdali, slibují, že za nás všechno zařídí… Stačí pustit televizi, otevřít noviny: lži, zloba, manipulace. Krize naší společnosti nemá v rámci  politicko-stranického systému řešení. Adaptovat se na patologický systém zdravý člověk nemůže. Pokud se na něj adaptujete, stáváte se součástí nemocného systému. Z hlediska mentálního zdraví jste nemocná.

Neměli bychom se pokusit „odpojit“ od tohoto stresujícícho systému?

K volbám jsem sice nešel, to ale neznamená žít v izolaci. Podle mého názoru je lepší být občansky aktivním nevoličem, než pasivním voličem. Je potřeba se od kolabujícího systému odpojit a začít stavět nový systém. Měnit sám sebe, působit na svoje okolí.

Odmítnul jsem kolaborovat s farmaceutickým byznysem. Úplně jsem vystoupil z terminologie syndromů a diagnóz. Když přijde pacient, zeptám se ho: „Co vám je?“ A on mi odpoví: “No, mám refluxní chorobu, našli mi herniaci plotny, hypercholesterolémii…” A já povídám: “Co to je? Já vám nerozumím. Mluvte se mnou česky. Povězte mi, jaké máte zdravotní  potíže a jaké máte životní starosti. A já vám vysvětlím, jak to spolu souvisí. Latinu mi sem netahejte, to je berlička pro doktory, aby se mezi sebou nějak dohodli.” Komplexní medicína, které se věnuji, přitom vůbec nestojí proti školní, biologické medicíně. Naopak ji rozvíjí. Podstatou  komplexní medicíny je, že tělesné, duševní a životní potíže od sebe nelze oddělovat. Bylo by nešťastné, kdyby komplexní medicína naopak ignorovala nebo zlehčovala tělesné nálezy. Obojí se musí posuzovat vyváženě. Mrzí mě, že u školní medicíny tomu tak není. Úplně vytlačila psychiku a sociální souvislosti. Když přijdete s bolestní hlavy k doktorovi, kterého vidíte poprvé v životě a vůbec vás nezná, dostanete od něho rovnou žádanku na rentgen a prášky na bolest. Tak se nechová doktor, ale mechanik.

A jak se pozná dobrý lékař?

Základem kvalifikace každého doktora je perfektní znalost školní medicíny. To ale samo o sobě nestačí. Abych pochopil stonání pacientů, potřebuji znát i jejich život – kontext nemoci. Doktor Šavlík, zakladatel české psychosomatiky, říkal: „Dobrej doktor musí bejt zvědavej.“ To je přesné. Musí se zajímat nejen o nemoc, ale také o pacienta. Musí být zvědavý, jaký ten člověk je, jak žije, jak pracuje, jaké má starosti, radosti… Kromě kvalitního medicínského vzdělání by měl doktor mít také empatii, intuici, vzbuzovat důvěru, umět navázat s pacientem vztah. To se nedá ani nabiflovat ani vynutit.

Dnes pacienta však většina lékařů spíš pošle na ten rentgen, než aby si s ním povídala…

Oni za to nemohou. Na škole jim nikdo nevysvětlil, jak nemoc souvisí se životem. Ani systém nemotivuje k tomu, aby se o to zajímali. Nejsou zvědaví. Bolí vás záda, tak šup na rentgen, operace ploténky a hotovo. Tak nás to naučili. Mám mnoho pacientů, kterým operace ploténky nejenže nepomohla, ale jejich potíže ještě zhoršila. Příčinou bolesti byla deprese. Ploténka byla jen náhodným nálezem. Něco je v životě tížilo a oni to nemohli unést. Neúnosnou a nesnesitelnou životní situaci somatizovali – ztělesňovali –  bolestí zad. To, co nebyli schopni zvládnout vědomě ve svém životě, začalo postupem času jejich tělo signalizovat bolestí. Doktor Šavlík zdůrazňoval, že veškerá medicína není nic jiného než potvrzování pravdy lidových přísloví. Bolí ho hlava – má toho plnou hlavu. Závratě – hlava se mu z toho zatočila. Bolesti kolen – jde z toho do kolen. Každá nemoc je informace o tom, jaký člověk je, jakou má povahu, jakým způsobem a v jakých podmínkách žije. Informace o tom, že dělá někde nějakou chybu. Dělám vlastně tlumočníka mezi tělesnou nemocí a myslí pacienta.

Člověk tedy stůně, protože si nerozumí?

Ano. A když si porozumí, pochopí informační hodnotu nemoci a změní své životní podmínky, chování, vztahy, životosprávu nebo pohyb, tak se obejde bez doktorů. Každou besedu začínám slovy: „Nejsem tu proto, abych vás pozval do své ordinace. Jsem tu proto, abyste porozuměli vlastní nemoci a k doktorovi chodit nemuseli. Tím nejlepším lékařem -psychosomatikem jste vy. Nikoho nehledejte. Když máte nějaký zdravotní problém, je potřeba, abyste se zastavili a zamysleli, kde děláte chybu. Pokud to uděláte včas, tak jsem si jistý, že na to přijdete a uzdravíte se sami.“

Nicméně i vy v některých případech předepisujete léky.

Ano, i já používám antidepresiva, kortikoidy, antibiotika. Děkuji farmacii, že je mám k dispozici. Moje první otázka na pacienta ale vždy zní: „Chcete se léčit, nebo se chcete uzdravit?“ Pacient se zarazí, co je to za hloupou otázku. „Jasně, že se chci uzdravit.“ „Dobrá, posaďte se a budeme si povídat o vašich nemocech a o vašich životních starostech. A já vám povím, jak to spolu souvisí.“ Na prvním místě je pochopit nemoc a poradit pacientovi, jak by měl změnit své životní podmínky, chování, aby mobilizoval ten nejúčinnější lék – svoji vlastní energii, samoúzdravné schopnosti. A teprve pokud na zvládnutí nemoci vlastními silami nestačí, předepíši mu léky. Ale jen dočasně, aby se odrazil ode dna a mohl udělat životní změnu.

A co když po zjištění, co všechno by musel změnit, pacient raději chce další léky?

To je každého volba, jestli se rozhodne doživotně používat berličku v podobě léků a příznaky jen potlačovat, nebo se vydá cestou vlastní změny k uzdravení.

Neslýcháte odpověď: Já to změnit nemohu, nezáleží to jen na mně, jsem vlastně odkázaný na léky…?

To jsem  často slýchával, dokud jsem dělal na klinice. Pacienti říkali: „Jsem nemocný, určete mi diagnózu a předepište léky. Uzdravte mne. Já si počkám. A do mého osobního života vám nic není.“ Pokud jsem léky nenapsal, pacienti se cítili být zanedbaní a podcenění. Nyní přicházejí s opačnou zakázkou: „Už nechci brát prášky, mám toho plné hrsti, je mi pořád špatně, poraďte mi, co mám udělat pro to, abych byl zdravý a brát to nemusel.“

To je skvělé.

Moc mne těší, že lidé začínají svým nemocem rozumět. Zájem o komplexní medicínu je drtivý. Naše kapacity jsou ale totálně vyčerpány. Mohl bych vyšetřovat od rána do noci, lidé stojí ve frontách, vydávají se pořadová čísla, pozvání k besedám a žádosti o rozhovory se jen hrnou. Všichni volají o pomoc, jen málokdo je ochotný pomáhat. My už ale společenskou poptávku nedokážeme uspokojit bez společenské podpory. Nový obsah medicíny potřebuje také novou formu zdravotnictví. V současném systému je lékař motivován k tomu, aby hodně ordinoval, hodně vyšetřoval, hodně léčil. Pokud by pacienta uzdravil tím, že mu poradí, jak má změnit chování, dělá to sobě na úkor. Ve výkonovém systému se neuživí. Důsledkem jsou náklady, které už stát nedokáže zaplatit. Obrovská spousta vyšetření a prášků se ordinuje úplně zbytečně. Proto říkám: „Došli jsme do slepé uličky. Zastavme se a začněme společně, od základů, budovat nový systém. To za nás žádný politik neudělá“.

Upravila: Anežka,  www.PrirodniCestou.cz

Zdroj: http://www.najimseazhubnu.cz/mudr-hnizdil-konci-praxi/

Rubriky Přírodní léčba nemocí, Pro zdraví a harmonii | 2 komentáře

2 komentáře u MUDr. Jan Hnízdil končí praxi: Začněme budovat nový systém!

  1. Anežka Anežka :

    Otázka doktora Hnízdila: „Chcete se léčit, nebo se chcete uzdravit?“ je naprosto dokonalá… palec nahoru! :-)

  2. Michala Michala :

    Uděluji také palec nahoru. Velmi inspirativní článek. Kéž by bylo takových doktorů více :)

Napsat komentář