„Mlč, hle husar a kočárek. Hrej si, tu máš kohouta!” Než kohout, vůz i husárek, bouch, bác! letí do kouta.
Za dob Kytice od Erbena byly dřevěné hračky ještě v kurzu – kočátek, husar, kohout. Děti běhaly venku s koníkem na klacku, honily káču, tahaly na provázku kačera.
V dnešní přetechnizované době by se báseň asi měla přepsat na: „Hle, tu máš počítač, robota se zvuky a nejnovější plastovou panenku s ohýbacími klouby…” Nicméně dítě by neječelo o nic méně. Naopak, možná by ho právě zaujaly klasické dřevěné hračky. Ty totiž vyžadují pozornost a fantazii.
Dřevěné hračky nás provázely dětstvím. Ruku na srdce, kdo z nás neměl stavebnici ze dřevěných špalíků? Nebo dětskou kuchyňku provoněnou pryskyřicí. Nebo domeček pro panenky – ten opravdový, bytelný, s patry a střechou, na kterou jsme si mohli i sednout a nepromáčkla se?
Dnešní děti vyrůstají obklopeny plastem. Hrají si s výkřiky moderních technologií, a ožužlávají židličku z PVC, zatímco jim řvoucí reklamy vtloukají do hlavy, jak moc touží po té a té nové panence, protože jen ona umí říci „Ahoj.” a „Bolí mě bříško.” Většina moderních hraček má přesně takový účel – umí jednu dvě věci. Umí je dokonale, úchvatně. Dítě jimi je doslova nadšené – dokud ho neustálé omílání jednoho úkonu neznudí a hračka neputuje do kouta. Ale co, vždyť si můžete koupit nejnovější model, který umí o slovo více, že?
Dřevěné hračky jsou návratem k fantazii. Podporují kreativitu, nutí dítě se zamyslet, najít nové způsoby, jak si hrát. Houpací koník může být kamarádem, dostihovým koněm i židličkou. Autíčko z bytelného dřeva se nerozbije a nepoztrácí kolečka, ani když s ním přepravíte půl pískoviště. Dřevěné hračky se dají ožužlávat, omatlávat, otloukat a pořád budou hezké a nezávadné. A co víc, dítě bude v kontaktu s přírodním materiálem, ne plastem, o němž vlastně ani nevíte, jaké škodliviny může při drsnějším dětském zacházení vylučovat.
Vrátit se ke kořenům, k fantazii, k přírodě. Dát prostor kreativitě, vývoji, duševnímu růstu ruku v ruce s nenásilnou ekovýchovou.
Nové komentáře