Archiv rubriky: Pro zdraví a harmonii

Nemoc – most ke zdraví

Ať se nám to líbí nebo ne – každá nemoc a neharmonie těla a mysli je „jen“ určitý druh informace, která se k nám má stůj co stůj dostat. Čím více se ji vyhýbáme, přehlížíme a odmítáme vzít na vědomí, tím větší konflikt v sobě vytváříme.

Nemoc nás donutí přijmout stav, které naše tělo nebo mysl potřebuje – ať už je to jen pročištění hlavy, fyzický odpočinek, uvědomění si životních priorit nebo třeba naprostá změna pohledu na život.

více

Očkovat – neočkovat?

více

Je možné (vy)řešit paraziy bez ATB?

Ahoj, na biorezonacii mi našli Trichomonas vaginalis, ako riešť alternatívne , bez ATB ?

Ahoj :-)

Parazit jako parazit, není třeba řešit, jak se jmenuje a kde přesně se nachází. Vždy se tam nachází z jedno jediného důvodu – že mu naše tělo vytvořilo příznivé podmínky pro život.

Protiparazitová kůra může pomoci tělu zbavit se parazitů stejně jako antibiotika, navíc ho celý pročistit a spustit tím samoléčivé a regenerační procesy v celém těle (i v mysli :-) )

Ze zkušeností bych volila kombinaci

ParaProtex + Pure Yucca + Liquid Chlorophyll (návod k dávkování a další inspirace ke kůře zašlu)

(po jednom balení vyjde na první fázi kůry, což je necelý měsíc)

Začnete-li pár dní současně s jaterní regenerací, celý ozdravný a očistný proces bude probíhat rychleji a „příjemněji“.

Jste-li ze Slovenska, objednávky zde PrirodnouCestou.sk

 

 

více

Výhody Mangostanu (nejen) pro děti

Není žádným tajemstvím, že počet problémů, které dříve nebyly běžné, jako je obezita a hyperaktivita, u mladých lidí prudce narůstají. Mnoho rodičů nemá čas ani vůli učit své děti, jak jsou cenné zdravé návyky v jídle a většina dětí dnes jí jen ty potraviny, které dobře chutnají, což obvykle znamená, že mají vysoký obsah tuků, cukru, bílé mouky a chemických látek, jako jsou konzervanty a syntetická barviva. Tyto velmi populární potraviny mohou vést k obezitě, dětské hypertenzi a dlouhodobým chronickým chorobám, jako je cukrovka 2.typu, srdeční nemoci, problémy s kostmi a klouby a k dýchacím obtížím.
více

Zaměřeno na zdraví: 1. – Noni

více

Uzdravení díky držení těla a mimice :-)

V horách je Chrám přívrženců ohně, kam každých čtyřicet dní přijímají skupiny lidí toužících po uzdravení, hlavně v létě, protože v zimě se tam nedá dostat. Rozhodl jsem se tam vydat a na vlastní oči se podívat, jak probíhá zázrak uzdravení. Rozhodli jsme se tam vydat s mými přáteli: režisérem a televizním operátorem. Pracovali v celorepublikové televizi a dělali pořad „Svět kolem nás“.

Ve stanovený den jsme se v noci dostavili na místo srazu. Naše auto odjelo. Slíbili nám, že obstarají transport k dalšímu přesunu. Najednou se dozvídáme, že tím transportem mysleli osly. K Chrámu vede horská cesta dlouhá 26km a musí se po ní jít buď pěšky nebo na oslu. Jelikož jsme ale přijeli nejpozději ze všech, zbyli na nás tři jen dva osli.

Zahájil jsem agitační útok a povídám: „Chodili jste někdy po horách pěšky, pojďte si to zkusit.“ Operátor byl velmi objemný muž vážící 130kg, mající pět podbradků a obrovský pupek. Avšak nehledě na to všechno zůstal v něm ještě kus romantické duše. Proto jsme většinou hlasů úspěšně překonali první překážku. Naskládali jsme na osli veškerou aparaturu a vyrazili jsme. Jako první jsem začal fňukat já, protože jsem měl obuv do města, která se velmi rychle prodřela. Začaly mě bolet nohy. Ale stejně jsem šel a přemýšlel: „Když se uzdravili tak vážně nemocní, pak když budu pozorně poslouchat a zapíšu si každý recept, bude ze mne ve městě znamenitý lékař.“

Když jsme ušli deset kilometrů, sedl si operátor na zem doprostřed cesty a povídá: – Konec! Klidně mě zabijte, ale já se vracím. Začali jsme jej přemlouvat: – Jaký je v tom rozdíl, kterým směrem jít? Zpátky budeš muset jít těch samých deset kilometrů co dopředu! Přemluvili jsme ho. Dorazili jsme někdy o půlnoci. Rozmístili nás.

Další den nás vzbudili v jedenáct hodin: – Prosíme vás, abyste v našem chrámu nehřešili, kdo nesplní naši prosbu, bude nám pomáhat s hospodářstvím – nosit vodu. Jak se ukázalo, v tomto chrámu se považovalo za hřích chodit zamračen. Proto jsem si hned všiml mnichů. Na rtech mají neustále takový lehký úsměv a rovnou – nejrovnější postavu jako cypřiš, mám-li být přesný, jako kdyby spolkli klacek.

Takže se musíme stále usmívat. Vše jsme vyslechli, chvíli se usmívali, ale za dvě minuty zvítězil starý zvyk z města chodit s kyselým a věčně nespokojeným obličejem. A vůbec, čekal jsem, že spatřím pozlacené kupole, tady jsou jen malé roztomilé domečky a to je vše. Je fakt, že u nich stále hoří oheň. Klaní se před Sluncem a ohněm. Chrámu se ale rozhodně nepodobají. Vše se stalo tak, že mniši našli místo, kde zpod země vyvěrá přírodní plyn a tady na vrchu skály se rozhodli založit svůj Chrám. Ptal jsem se jich: – Kdy začnete přijímat nemocné a určovat diagnózu? Kdy je začnete léčit? A co nezjišťuji.

Ukázalo se, že tady vůbec nikoho nepřijímají a neléčí. To byla pro mě první rána. Další problém byl náš transport. Osly si vzali jejich majitelé. S takovým nákladem jako máme my, se moc daleko nedostaneme. A dostali nás! Nejen to, že jsme se ocitli v chrámu, kde nikdo nikoho nikdy neléčil a ani se k tomu nechystá, ale my odsud nemůžeme ani odjet! A ještě ke všemu musíme chodit s přiblblým úsměvem na rtech, když všechno uvnitř zlostí jen vře!  Všiml jsem si, že na mě operátor upřel zrak, jako by se k něčemu chystal. A režisér dodal ironicky na mou adresu: – Kam jsi nás to přivedl, ty jeden nešťastnej učenče?… A jak mi bylo?!! Pak začalo představení. Najednou šlo asi patnáct lidí ze třiceti pro vodu. Taky se na mě dostalo, protože… No sami dobře víte proč.

Nezbývalo, než jít pomáhat s „hospodářstvím“. Přes šesti set metrový vertikální skalní převis to bylo šest set metrů a pak po serpentinách 4km tam a 4km zpátky. To jsme šli včera v noci toutéž cestou?! Málem jsem potratil, když jsem to viděl! Dokážete si to představit? Nejen, že je ta vertikální stěna vyšší než věž Ostankino, ale my jsme chvílemi šli po kládách zatlučených do skály. Tato břevna měla funkci padacího mostu, jenž měl zabránit nepříteli v přístupu do Chrámu. Musel jsem donést šestnáct litrů vody a dalších pět kilo ještě vážil džbán. Dohromady jsme museli po té cestě do kopce dotáhnout 21kg. V takových podmínkách je nejpohodlnější nést náklady na hlavě. Tehdy jsem poznal, k čemu je páteř skutečně určena. Páteř má zajistit, aby nám hlava nespadla do kalhot!

Poprvé jsem se vydal na cestu a vrátil se mezi čtvrtou a pátou hodinou velmi unavený, ale pro každý případ s úsměvem na tváři. Najednou ke mně přistoupil jeden z mnichů a povídá: Dojděte prosím pro vodu ještě jednou. – Proč?!! Já už pro ni byl!!! A nehledě na to, že jsem muž, začínám z té hrůzy pociťovat předporodní stahy! – Už když jste se vracel, nesl jste si s sebou hřích. – Ne, já se usmíval, začal jsem se ze zoufalosti hádat. Představte si, že jste právě ušli osm kilometrů a včera 26 bez snídaně, oběda, i večeře… Nohy máte bolavé, oteklé, pulzující únavou a oni vám říkají: „Ještě jednou.“ – Běžte a my vám něco ukážeme. V jednom z oken jsem uviděl pozorovatele s dalekohledem a pochopil jsem, že další zapírání nemá žádný smysl. Každého, kdo se vracel s nákladem, měl jako na dlani. Nezbývalo, než jít zpátky. Šel jsem dolů a chvílemi se vzpomínkou na svou blbost jsem hlasitě řval:

„A-a-a-a-a!!!“  Dostal jsem se do míst, kde je to samý idiot, který mě má potřebu trápit!!! Teď jsem nasadil pološílený úsměv a každému, koho jsem potkal, jsem říkal: „Usmívej se idiote, seshora tě pozorují dalekohledem! Za konzultaci mi do džbánu odlij půllitr vody.“ Teď už se v mé nádobě něco pleskalo. Chvíli jsem si poseděl, aby uběhlo trochu času a vydal se zpátky. Tak proto se pacienti s tajemným úsměvem vyhýbali odpovědi na mou otázku, jak a čím je léčili a odpovídali: „Víte, to se těžko vysvětluje.“ Před vraty jsem se přistihl, že se usmívám, ač je už tma. No jedině dobře, co když mají třeba dalekohled s nočním viděním?!

Hladový a zmožený jsem se sotva dohrabal do své cely, jen co jsem si s úlevou vydechnul a zbavil se idiotského úsměvu (obličej už byl unavený!) a najednou jsem za zády ucítil něčí pohled. Málem se mi zastavilo srdce. Znovu se mi roztáhla ústa až k samým uším, prudce jsem se otočil a uviděl tam… Koho myslíte? Sebe! Na stěně totiž viselo zrcadlo. Obličej byl ztrhaný, zaprášený, s mokrými cestičkami potu a nepřirozeně širokým úsměvem. A najednou na mě padla hysterie. Hlasitě jsem se řehtal a byl jsem k nezastavení. Dostal jsem křeč do tváří, břicho mě bolelo, ale přesto jsem se nemohl uklidnit. Řehtal jsem se absurditě situace, kterou jsem si sám vytvořil. Kvůli hluku přiběhli mí přátelé, operátor a režisér a nejdříve se také smáli, ale potom, co se dost nasmáli, si mě začali podivně prohlížet…

Každým dnem ubývalo lidí táhnoucích se s vodou. Za týden už nebyl nikdo. Pak nás svolali a povídají. – Děkujeme za to, že do našeho chrámu přinášíte světlo. Jestli budete chtít vodu, můžete si jí támhle vzít. Otevřeli dvířka na území chrámu a ukázali směrem ke kamennému domečku. Část pro hosty byla oddělena od části mnichů stěnou. Jak se ukázalo, uvnitř toho domečku byl přírodní pramen. Ten domeček postavili, aby pramen v zimě nezamrzal. Džbán s vodou je jen speciálně vymyšlený způsob sdělení prosté skutečnosti mozkem přes nohy.

Ukázalo se, že každý, kdo přišel do tohoto chrámu, si o sobě myslel, že je chytrý, každý měl své ambice. Aby z nás dostali všechno přejaté, vymysleli si takovýto způsob sloužící k léčení namyšlenosti. Také jsem tam přišel se svým statutem, sečtělý, nacpaný vědomostmi a pár schopnostmi, které nikdo nemá. Oni jsou blbci a já jsem tak chytrý! Za pouhý týden se jim také ze mne podařilo dostat veškerou blbost.

Za pouhý týden se jim podařilo udělat ze mne normálního člověka! Tam jsem se setkal sám se sebou Začali mě znovu zajímat kytičky, broučci a mravenci. Plazil jsem se po čtyřech a pozoroval jsem, jak cupitají. Zdálo se mi, že se sám cítím jako dítě. Pak jsem zjistil, že totéž se děje i s ostatními. Všichni zapomněli na své hodnosti a nejzajímavější je, že městská mimika, která pro nás byla tak obvyklá, byla nyní považována za něco divného, neboť jsme se všichni usmívali. Viděli jste někdy dospělé lidí hrát dětské hry? Směšné, že? Ale my je hráli. To pro nás byl přirozený stav. Pak jsem si začal všímat toho, co říkají lidé: „Je mi lépe.“ „Pustilo mě to.“ Spojoval jsem si to s počasím, přírodou… přeci jen jsme byli na horách! Teprve potom jsem zjistil, že hlavní tajemství se váže k držení těla a mimice. Čtyřicátého dne jsem přišel k představenému Chrámu a řekl mu: „Chci tu zůstat.“ – Synku, jsi mladý a nemysli si, že jsi tu kvůli dobrému životu. Mniši, kteří zde žijí, jsou slabí lidé. Nedokáží zůstat čistí uprostřed špíny. Nejsou přizpůsobeni pro život venku a jsou nuceni utíkat před těžkostmi.

My jsme tu od toho, abyste mohli vzít a dále v duši nést světlo. Vy jste silní lidé s imunitou. Začal jsem o něčem mluvit, ale nakonec jsem řekl: „Ale asi jsem z celé skupiny jediný, kdo za vámi přišel.“  – Jsi jeden z posledních. Takže skoro všichni členové skupiny si už stihli promluvit s představeným, aby mohli zůstat. Chápete?

Za čtyřicet dní jsme opustili Chrám. Po cestě jsme potkali skupinu lidí, toužících po uzdravení stejně jako my před čtyřiceti dny. Zatraceně! To jsou ale držky! Byla to tlupa lidojedů, která se na nás vrhla: Pomohlo to? Co jste měli za nemoc? Čím to léčí? Pomáhá to všem? Odpověděl jsem: – Každý dostane, co si zaslouží! Dívám se na nás – na ně, na nás – na ně, na nás – na ně. My se všichni usmíváme. Najednou jsem pocítil, jak se od nich oddaluji. I oni se začali stranit, jako kdybychom měli lepru. Vedle mne stál osmdesátiletý stařík, opíral se rukama o své syny a pravil: „Copak jsme byli také takoví?“

Když jsem přijel do města, uviděl jsem tam tlupu bezcitných, lhostejných, naprosto indiferentních lidí, kteří věčně někam spěchají, aniž by věděli kam a proč. Bylo velmi těžké si znovu zvyknout na městský životní styl. Jednou provždy se ve mně něco změnilo. Najednou jsem si připadal, jako v absurdním divadle, život ve městě mi připadal prázdný a k ničemu. Bylo nemožné se dívat na ty obličeje. Kdybyste jen věděli, jak nepohodlně jsem se cítil! Ale vždyť ještě nedávno jsem byl úplně stejný jako oni. Potom, když jsem se vrátil do práce, potřeboval jsem zjistit, zda podstata uzdravení je skutečně v úsměvu a držení těla? Co když je to všechno jen díky počasí, klimatu nebo kvůli nějakým jiným podmínkám?!

V tělocvičně polikliniky jsme pořádali cvičení. Pozvali jsme pacienty – dobrovolníky z řad našich pacientů, vysvětlili jsme jim jejich úkol a začali s tréninky. Cvičili jsme dvě až tři hodiny denně. Jednoduše jsme chodili po tělocvičně s úsměvem a zachovávali si správné držení těla. A víte vy vůbec, jak je těžké neustále udržovat úsměv?! Nevěříte?! Pokuste se jít po ulici s úsměvem a myslet na správné držení těla, hned na sobě pocítíte silný tlak okolního světa! Těžké to budete mít hlavně v začátcích! Jdete, jdete a najednou se přistihnete při tom, že si to vykračujete jako důležitá opice. Za patnáct minut v odrazu nějaké vitríny vidíte, že se na vás dívá nějaká držka! Čeká vás boj! Abyste ustáli tlak davu, který vás bude chtít setřít v prach a abyste zůstali sami sebou, budete potřebovat volní přinucení!

Za nějaký čas po zahájení cvičení se začaly objevovat zajímavé problémy. Jeden náš entuziasta povídá: – Ztratil jsem brýle, které jsem si kdysi dovezl 111z Francie. Nosil jsem je tolik let a teď jsem je někdy nechal. Proč jsem je ztratil? Protože jsem je postupně přestával potřebovat. Dalšímu začala správně pracovat střeva. Třetí, jehož problémy se sluchem se táhly už od dětství, začal dobře slyšet. U všech bylo zaznamenáno zlepšení. Díky získanému výsledku mě začalo „harašit“. Nemohl jsem pochopit, proč jsou lidé nemocní po dlouhá léta a najednou díky nějakému idiotskému držení těla a úsměvu se uzdravují.

Pak jsme se začali v laboratorních podmínkách učit o tom, co se děje v lidském organismu. Takovýmto způsobem se jednou došlo k podstatným zjištěním ve vědě. Cože se stalo s režisérem a operátorem? Operátor zhubnul a jeho váha se do dnešního dne drží na 85 kilogramech. Vyléčil se ze všech svých nemocí. Největší úspěch z nás tří zaznamenal režisér. Před několika lety se se ženou rozvedli, protože si každý den dával do nosu. Nechal pití a znovu se oženil se svou bývalou.

Ukázka z knihy: M. Norbekov, Jak se zbavit brýlí

více

Pomoc při závislostech (Abraham-Hicks)

více

Bio-Harmonex – časté otázky

Bio-Harmonex je biorezonanční přístroj, který mě opravdu překvapil. V tomto článku uvádím oficiální údaje, ale brzy dodám také své vlastní zkušenosti.

více

Helena Houdová: Díky živé-raw stravě mi zmizely vrásky

Bývalá vegetariánka se nedávno dala na tzv. raw stravu, která sestává jen ze syrové zeleniny, ovoce, oříšků nebo klíčků, které jsou zahřívány maximálně na 42 °C, aby byly zachovány všechny vitamíny a živiny. A díky této stravě, se jak sama říká, zbavila vrásek i zdravotních neduhů.

více

celkem 64 článků na 7 stranách